Myslím, že většina z nás zažívá občas pocit, že nestíháme. V určité míře je přirozený, je projevem hnací síly, tvořivé motivace. Nicméně hranice mezi snahou prožít život naplno, stihnout víc a ztrácením prostoru pro prožívání života kvůli spěchu je těžko rozeznatelná. Spěch vede často k soustředění se na to, co nás ještě čeká, co je třeba zvládnout. Odvádí nás od toho, co děláme právě teď. Může tak náš výkon paradoxně snižovat. Soustředění se na budoucí úkoly, přebíhání od jednoho k druhému, naši mysl může roztříštit. Jsme pak nesoustředění, nedokážeme udělat naplno nic a děláme všechno. Někdy může být obtížné se zastavit, vychutnávat si přítomný okamžik, který jediný máme k dispozici. A to i ve chvílích kdy bychom chtěli. Setrvačnost má svou sílu a běh uvnitř nás může být obtížné zastavit.
Současná doba a informační společnost tuto tendenci posilují. Jsme zavaleni informacemi z celého světa, významnými i nevýznamnými. A těch nevýznamných je jistě víc. Vyzdvihován je výkono, úspěch, kariéra. I když i tady dochází k posunu a častěji se setkáváme s přístupy, které kladou důraz na vyváženost života pracovního, osobního, vyváženost výkonu a odpočinku. Někteří lidé si uspěchanosti nejen všimli, ale začali se jí také zabývat. Dokonce vznikají spolky, které se spěcu a schopností zpomalit věnují. Jedním z nich je Spolek pro zpomalení času. Rozhovor s jeho šéfem, právníkem Erwinem Hellerem najdete zde, na stránkách Respektu.
Další inspirující osobní výpověď o zkušenosti se zrychlováním a zpomalováním žití od novináře Carla Honore najdete na stránce TED (možno nastavit české titulky). Máte čas pro zamyšlení se nad Vaším životním tempem?